z přesně daného důvodu. Je to kvůli tomu, aby vás nějak formovala, aby vás vytvářela, aby vás posouvala na vaší cestě vpřed, aby vám ukázala nový směr. Nic se na tomto světě neděje pro nic za nic.
Mojí kamarádce, která vede domácí útulek na Slovensku OZ Riško, se nedávno stala příhoda, která mě donutila zamyslet se nad tímto světem a nad věcmi, které se nám všem dějí. Ariel má doma několik pejsků, které zachránila, některé doslova vyrvala smrti z ruk. Pečuje o ně jako o vlastní děti, pomoci zvířatům zasvětila svůj život. Vzdala se běžných věcí, aby mohla pomáhat a zachraňovat utrápené psí duše, ukazovat jim, že na světě nenní jen zlo, ale i dobro a láska.
K této pomoci ji přivedl pejsek Riško. Byl to malinký pejsek, kterého zachránila. Byl domlácený, utýraný, nešťastný a nemocný. Podlehl bolesti a nemoci. Ariel založila OZ Riško na jeho památku.
Na jednu stranu je to velmi smutná událost, kterou si člověk nikdy nepřeje zažít. Nikdo z nás si nepřeje vidět umírající malinké štěňátko, které trpí bolestmi, nikdo z nás si nepřeje zažít tu bezmoc, kterou tehdy Ariel musela několik nocí prožívat.
Pravdou ale je, že tohle bylo Riškovo poslání na této zemi. Přišel na zem, aby skrze svou oběť dal vzniknout útulku a sdružení, které bude zachraňovat pejsky s podobným osudem. Každá duše má na zemi svůj úkol, který musí splnit. Jelikož naše lidské duše jsou dnešním šíleným a neduchovním světem zahlceny nepodstatnými a pro rozkvět duše naprosto nepodstatnými věcmi, často se stává, že jsou lidé ztraceni. Riška tehdy mohl najít kdokoliv, mohl se dostat pod ruky jiné dobré duši, která by se snažila mu pomoct, ale on věděl, že se musí dostat do cesty Ariel, věděl, že jejím posláním na této zemi je pomáhat a musel jí k její cestě přivést. Musel ji přivést k cestě, která bude stát její pohodlí, bude ji omezovat v "normálních" věcech, ale za to ji přiblíží k jejímu smyslu života.
 |
| Riško a jeho príbeh |
Díky založení OZ Riško bylo a je zachraňováno mnoho desítek pejsků, kteří nachází nové domovy.
Mezi zachráněnými pejsky byla i fenka Mimi, která celý život fungovala jako stroj na štěňátka v jedné odporné množírně. Ariel šla ještě s jednou paní vyzvednout nebohé pejsky, aby jim našla nové rodiny. Psala mi, že byla rozhodnutá, že vezme jorkšírku, protože ostatní pejsci byli plemene shitzu, které Ariel měla za arogantní, namyšlené psy, kteří častou koušou, a že by si takového psa nikdy do smečky v útulku nepustila, protože by tam přinesl jen chaos.
Osud ovšem chtěl, aby se Mimi k Ariel dostala. Když si klekla mezi ty ubohé a bojácné pejsky v množírně, byla to Mimi, kdo za ní přišel a oblízl jí ruku, byla to Mimi, která se k ní vracela a nakonec s ní jela domů. A byla to Mimi, kdo obohatil její život, dal jí lekci a vnesl nový pohled na část života.
Zemřela náhle těsně po kastraci, týden a půl po tom, co si ji Ariel k sobě přivezla. Uvolnila se jí sraženina, kterou podle veterináře měla v těle již delší dobu. Mimi vykonala své poslání a mohla spokojeně odejít. Svou smrtí, kterou Ariel velmi těžce nesla ukázala, že i bytost, o které jsme měli na počátku absolutně jiné představy, nám může k srdci přirůst mnohem víc, než bychom si kdy mysleli.
"Nikdy som lepsieho psika nemala, bola uplne dokonala a velmi mi kvoli tomu prirastla k srdcu.no a ked som si uvedomila ze som na zaciatku hovorila hluposti a ze by som si ju chcela nechat tak uz isla akurat na druhy den na sterilizaciu. cize ma mala naucit to ze nie je vzdy vsetko tak ako si myslim a aj ked som mala zlu skusenost uz s takymi psikmi ako bola aj ona, druhu sancu si zasluzi kazdy a teraz uz viem ze nabuduce uz nebudem odsudzovat ziadneho psika."
 |
| Za dúhovým mostom - Mimi |
Určitě znáte ten pocit, kdy stojíte na místě a přepadne vás šílený pocit a úzkost a v hlavě vám opakuje jakýsi hlásek větu: Kdo jsem, co dělám, kam jdu, co se mnou bude?! To je přesně ta otupělost nepodstatnými věcmi. Nevíme, co se sebou, protože jsme se naučili poslouchat pouze své ego a zapomněli jsme na svou duši, na své pravé Já, které ví, kam máme jít... A proto k nám jsou často sesláni lidé, zvířata a příhody, abychom se vrátili na správnou cestu, abychom naplnili náš úkol, naši podstatu bytí na této zemi. Je to přesně ta chvíle, kdy jste v určité životní situaci a během mrknutí oka stojíte na naprosto opačném pólu a děláte věci, o terých byste nikdy neřekli, že byste je mohli dělat.
A nebo právě naopak, děláte věci, po kterých jste vždy toužili, ale nikdy jste nesebrali odvahu, abyste je opravdu dělali.
Já jsem třeba studovala češtinu, na které jsem byla už od 2. semestru nešťastná, nebavilo mě to a byla jsem tam jen proto, že mi rodina říkala: "Když už jsi to začala, tak to aspoň kvůli tomu diplomu dodělej." A jak to dopadlo? Vyletěla jsem chvíli před ukončením studia a šla jsem studovat kynologii do Prahy. Proč to tak asi je? Možná proto, že mě to od malička táhlo ke zvířatům, ke kterým jsem měla vždy mnohem lepší vztah než k lidem. Sešla jsem z cesty a byla jsem na ni tak trošku násilně dotažena zpět. Má to tak být, tak to tak taky bude.
Naše cesta, ať je jak moc chce trnitá a bolestná, má své opodstatnění.
Možná existuje zároveň i nebe a existuje také i reinkarnace. A dokud se v životě nevydáme tou cestou, kterou se máme vydat, nebudeme do nebe vpuštěni. Ať se to komu líbí nebo ne, já si myslím, že směřujeme všichni k jednomu a nazývejte si to Osudem, Vesmírem, Láskou, Bohem. Věřím, že když naplníme svůj osud, když dojdeme na konec té správné cesty, čeká nás všechny nebe.
night.shine
Věnováno na památku Riškovi a Mimi...
Žádné komentáře:
Okomentovat