Výcvikový deník 1. - 3. lekce (květen, červen 2014)

1. lekce

Je krásné ráno, na můj vkus až moc horké. Vyrážíme s Tobim na hodinovou jízdu autobusem, abychom se od nás z vesnice dostali na Velkou Klajdovku. Naštěstí máme moc pěký spoj, takže nasazuji sluchátka, Tobi ulehá a jedeme. Ve vedlejší vesnici je však částečná uzavírka, takže se naše cestování hned protahuje asi o 20 minut. To má za následek to, že Tobi je o přestupu do druhého autobusu asi po 10 minutách už celkem nervózní, je mu horko, ale pít nechce, i přes to, že má povel, aby zůstal, pořád vstává a nakukuje do uličky, čímž samozřejmě kolikrát zavazí ostatním - skvělý začátek :-D
Konečně vystupujeme a jdeme na cvičák. U brány se potkáváme s paní, která má krásnou stafordku a s další, která má 2 velké černé knírače. Tobi je hodně vzrušený, proto ho uklidňuju, krmím ho a po chvilce se už očichává s fenkou staforda a je dobře. To už nás vítá Soňa a zve nás dál do areálu.
Protože je horko, jsme rádi, že v části, kde cvičíme je možnost odložit pejsky do stínu. Soňa si bere každého psovoda zvlášť a procvičuje s námi chůzi u nohy, obraty vpravo, přivolání. Skupinově děláme odložení (musím Tobiška pochválit, že to mu jde hezky), výchozí pozice povelu "k noze", sedni - lehni - vstaň. Nevím proč, ale Tobi nemá rád povel "lehni", vždy se do něj dostává půl minuty a kolikrát se ještě stane, že leží na oko ;) Soňa mi proto ukazuje, jak ho mám cvičit, pomáhat mu pohybem ruky, aby cvik vykonával rychle. Nakonec jsem zjistila, že jsem posunky dělala špatnou ruku...
Celá první lekce byla pro mě stresující. I když jsme nedělali nic, co bych předtím s Tobim nedělala, bylo to po dlouhé době něco "nového". Nemyslím tím, že bych měla stresy ze Soni nebo z ostatních psovodů, jen to byla nervozita spíš ze mě (přesně to, čeho se tak chci zbavit a vyvarovat se tomu). Je to taková ta situace, kdy máte udělat krok vlevo a vy 10 vteřin přemýšlíte, která je levá ruka a co vlastně v tu chvíli s vodítkem a se psem :-D Naštěstí Soňa je opravdu trpělivý a skvělý člověk, který vás a vašeho psa chválí za jakýkoliv malilinkatý pokrok.
Nejvíce mám ale radost z Tobiho, který si o přestávkách hraje se stafordkou Arwen, očichal se s fenkou knírače, psa ignoruje a nemá s ním konflikt. Navíc během lekce probíhala na druhém konci areálu hodina obran. I to, že se Tobi nebál těch zvuků a štěkotu velkých psů, že i přes to rozptýlení hezky cvičil, je pro mě obrovská výhra!



2. lekce

Dnešní den je jiný - je pod mrakem, chladno. Úplný opak minulého týdne, ale nám to nevadí, mám radši, když je chladněji :)
Do města jsme se svezli autem, potom pokračujeme autobusem na Klajdovku. U vchodu opět potkáváme paní s Arwenkou. Jsem moc ráda, že si ji Tobi pamatuje, necháváme je očichat se, chvilku si poblbnou na vodítku a čekáme na Soňu.
Lekci začínáme nácvikem základních překážek. Jsem moc ráda, když jsou lekce obvzláštněny a zpříjemňovány tímto způsobem. Takže cvičíme na nepříjemném povrchu, potom zkoušíme rouru, houpačku, pohyblivou lávku, kladinu a skok přes překážky. Toto je něco, co Tobiho moc baví a zná to, takže skáče jak o život :) Soňa nás na kladině pochválila, že je Tobišek daleko klidnější, a že se obrovsky za ten rok posunul. Při přechodu zpátky na cvičení poslušnosti se bavíme o tom, že za spoustu chyb a jeho nevyrovnaných reakcí jsem mohla často já, takže jsem si nejprve udělala pořádek ve své hlavince a potom řešila tu jeho.
Po překážkách se vracíme k poslušnosti. Cvičíme povely "k noze", k obratu vpravo přidáváme i obrat vlevo, děláme odložení, "seni-lehni-vstaň," kde nás Soňa učí odměňování psa za rychlost nebo vytrvalost. A přecházíme k povelu "ke mně". To je další kámen úrazu, protože Tobi vždy předsedal a předsedá daleko ode mě. Hezky přiběhne, ale místo toho, aby seděl těsně před mýma nohama, zastaví a sedá tak 20 - 30 cm ode mě. Soňa mi říká, ať to zkusíme ještě jednou a přijde na to, že má Tobi tento povel spojený s mými pohyby těla. Nevědomky jsem ho naučila, že když jsem předkloněná, tak to znamená povel "ke mně", předsedá tak daleko, protože sedá na úroveň mé hlavy, která je v předklonu tak těch 20 - 30 cm před mýma nohama. A když se narovnám, chce se hned zařazovat k noze. O tom nám Soňa chvilku povídá, že by se povely "ke mně" a "k noze" měly cvičit zvlášť a nespojovat, že ona sama to se svými vlastními psy cvičí takto spojeně opravdu jen minimálně. Ukázala mi, jak můžu zkoušet doma Tobiška přivolávat a přenaučit tento povel, aby předsedal blíž k nohám.
Tady jde vidět, že nejdůležitější na práci výcvikáře jsou letité zkušenosti. Tobi uměl povel "ke mně" hezky, protože to byl jeden z prvních povelů, který jsem ho od štěněte učila. Na prvním cvičák, na který jsme spolu chodili, jsme však během nácviků poslušnosti dělali přesně tento styl: "ke mně" a z této pozice jsme psa přivolávali "k noze". A když vás někdo neopravuje, nevěnuje pozornost tomu, jak se pohybujete a jak se pohybuje váš pes, už je chyba na světě.
Novým cvikem tuto lekci byl nácvik přirozené chůze u nohy a základní pozice pro nácvik odložení psa za chůze. Opět se mi potvrdilo, jak je důležitý dohled výcvikáře a pohyb mého těla. Kolikrát rozhoduje vteřina o tom, jestli psa naučíte cvik správě nebo mu uděláte v hlavě zmatek :)
Proto jsem ráda, že Soňa nás upozorňuje a díky svým zkušenostem přijde na kloub našim problémům :) O tom by měl cvičák být. Přijít na způsob, jak věci naučit a napravovat chyby. Proto tam s Tobim chodíme, abych se naučila nové věci a získávala nové informace.
Ve chvíli, kdy skončila lekce, se spustil pořádný liják. S Tobim jsme domů došli zmoklí jak myši, Tobiš si vlezl na svůj polštář a spal až do večera. Spokojeně oddychoval a občas po očku zkontroloval, co dělám, zavrtěl ocáskem a chrněl dál :) Je to paráda, když vidíte, že je váš pes spokojený.

3. lekce

Obloha opět pod mrakem. Občas krápe, ale vyzbrojena kšiltovkou vyrážím s Tobim na další lekci. Pilně jsme trénovali zrychlení provedení cviků, tak doufám, že to půjde tak hezky i na cvičáku. Zase se vezeme do města autem, a protože jsem večer před lekcí zjistila, že nemám doma žádné odměny, stavuji se v řeznictví. Mám možnost si uprostřed rušného města vyzkoušet dlouhodobé odložení. U obchodu není nikde možnost Tobiho uvázat, kdybych ho měla uvázat o sloup, mohl by se dostat do cesty. Tak jsem ho položila, dala povel zůstaň a po očku z obchodu sledovala. No, nevydržel to. zůstal na místě, ale vstal, tak jsem musela hezky ven a opakovat povel. Nakoupila jsem odměny, a když jsem platila u kasy, přišel za mnou řezník a dal mi pro Tobiho velkou masitou kost. Někdo pro oříškové oči dostane leerdamer, já jsem pro pomněnkové oči a neposlušného psa dostala kost :) Měla jsem opravdu radost, protože za takovou kost bych v obchodě s masem pro psy dala nejméně 30 kč. Vy si třeba řeknete - co je to 30 kč, no pro mě je každá ušetřená koruna opravdu dobrá.
Před cvičáke potkáváme Arwen a Tobi táhne jak divý. V hlavě si říkám, že je super, že si ji tak oblíbil. Jenže, Arwenka začala hárat - proto je Tobiš jak pominutý :-D S paní si povídáme, a ona na nás "jsem vám asi pěkně zavařila, co?". Já jsem ale ráda, že je příležitost vyzkoušet si, jak bude Tobi cvičit, když bude mít u sebe rušivý element :) Po chvíli doráží další hafan - borderák Forest a štěňátko leoparda :-D
Soňa na začátku přivedla fenku, kterou používá na canisterapii. Je to fena, kterou používá u psů na socializaci, protože je to absoltně nekonfliktní zlato :) Tobi měl oči jen pro Arwen a tak jsme ho museli odvést trošku stranou. na Tobiho byla feňule větší a měl trošku strach, moc si neumí s velkými hafany hrát a tak byl protivný, ale řeknu vám, že tak nekonfliktní fenku bych na socializaci chtěla mít doma, protože ta by Tobiho hodně zklidnila :) Tobi po ní jednou vystartoval (ne, že by chtěl kousnout, ale chtěl ji odehnat) a ona se trošku naježila, ale postojem těla se mu hned podvolila a Tobi se v té chvíli uklidnil, byl schopný si ji aspoň očichat a bez dalších problémů odkráčel.
Potom přišla na řadu řízená socializace, kdy jsme se psy na vodítku chodili ke štěňátku a seznamovali ho postupně s jednotlivými hafany. Štěně bylo trošku nejisté, takže u každého seznamování stále Soňa a dohlížela na správý a hladký průběh, který by štěněti nezpůsobil nějakou psychickou újmu. Pak nám chvíli vysvětlovala smysl toho, co jsme prováděli. Jak je důležité seznamovat štěňata pomalu a s klidem, jinak při takových situacích, kdy má štěně špatnou zkušenost, vznikají často doživotní problémy. To jsem hned potvrdila a popisovala nešťastný zážitek s afgánským chrtem, (je zde na blogu) který mi Tobiho v jeho štěněcím věku zvalchoval v parku.
A šli jsme cvičit. Soňa nás všechny chválila, že jde vidět, že jsme doma trénovali. Dělali jsme obraty, když jsme měli udělat čelem vzad, málem jsem se zamotala do vodítka (ano, levá ruka je ta u srdce) :-D U přivolání mi Soňa ukazovala další možnosti, jak ještě s Tobim cvičit to, aby ke mně chodil blíž, takže máme přes prázdniny domácí úkol a výzvu :) Znovu jsme dělali nácviky sedni-lehni-vstaň, odložení, nácvik výchozí pozice cviku "k noze".
Největší radost jsem měla, když ná Soňa chválila, že na to, že cvičí psi ve skupině s háravkou, tak jsou ukáznění a jde jim to. Sama jsem byla překvapená, že Tobi hezky vnímá, občas sice při přecházení z místa na místo brzdil tam, kde Arwenka seděla, ležela, ale dal se hezky odvolat. Akorát jednou byl tak fascinován výcvikem agility, který se konal v areálu, že jsem měla pocit, že je v tranzu :-D  Soňa ho opět pochválila, že se oproti loňskému roku i více soustředí a dokáže pracovat po celou dobu. Dmu se pýchou :")
Tobi vycházel velmi dobře i s Forestem (myslím to tak, že cvičili ve skupině vedle sebe a Tobi nevyjížděl, nevrčel) a na autobus jsem šla se slečnou, která Foresta vlastní. Kluci na sebe 2x zavrčeli, protože Forest podle paničky taky nevyjde úplně s každým psem (je to prostě jako u lidí, některé lidi máme rádi, některé bychom nejradši rozcupovali :-D) Ale jinak se naše společná cesta obešla bez komplikací, mohly jsme jít vedle sebe, povídat si a kluci ťapali hezky vedle nás.
To je pro mě největí úspěch, protože minulý rok by Tobi psa nesnesl na vzdálensot 10 metrů, aniž by vrčel, ježil se, pištěl a startoval po něm.
Tobi dostal doma za odměnu kost z řeznictví a ještě ten den jsem si večer zopakovala obraty, čelem vzad a techniku na povel "ke mně".